Tak tohle fakt musím

Při brouzdání po facebooku jsem nedávno narazila na něco, co jsem nedokázala pochopit. Je pravda, že už mám nějakou tu zkušenost s různými tlučhuby a jsem dost stará na to, abych se nad podobné bláboly dokázala povznést. Nicméně ony výroky se týkaly oblasti, do které tak trošku vidím, a člověka, kterého znám a považuji za opravdového profesionála. A tak si dovolím alespoň touto cestou prezentovat svůj názor. Z následujícího textu jistě pochopíte (alespoň doufám), o co se jednalo.

Začnu trošku zeširoka. Každý člověk je originál. Je originál ve všem, tedy i ve způsobu svého „stonání“. Každý má ke své nemoci svůj specifický přístup a různě ji prožívá. Kdyby měl nastat ideální stav, měl by se člověk dostat k sobě, pochopit, kde dělá chybu, a sám se uzdravit. Protože tento potenciál v sobě opravdu všichni máme. Jen si ho bohužel často neuvědomujeme, a tak se k němu nemůžeme propracovat. A i když to přijmeme a pochopíme „hlavou“, čeká nás ještě hodně dlouhá pouť. K úplnému vyléčení pochopení hlavou zkrátka nestačí.

Významnou součástí oné pouti je přijetí naší vlastní odpovědnosti za svoje zdraví, potažmo zdraví našich dětí. Když tuto odpovědnost přijmeme, můžeme objevit hodně šikovnou zkratku vedoucí ke kýženému cíli – uzdravení. Ale pokud budeme viníka našich potíží hledat pouze ve vnějším světě – v lékařích, léčitelích, homeopatech, lécích, patogenech … – cílová rovinka se výrazně vzdálí. Ano, lékaři, léčitelé, homeopaté, terapeuti jsou tu skutečně od toho, aby nám do jisté míry pomohli, zajistili pohled zvenčí, poradili, nasměrovali, ale ten rozhodující kus práce na sobě musíme udělat sami. A hlavně musíme chtít se skutečně uzdravit.

Teď to bude znít možná drsně, ale spousta lidí se zkrátka uzdravit nechce. Nehodlám se zde pouštět na tenký led výčtem možných důvodů, proč si někteří své nemoci „pěstují“. Ano, slyšíte dobře! Možná si teď někdo bude myslet, že jsem se dočista zbláznila a sama potřebuji odbornou pomoc. Zkusme z toho vybruslit tak, že k onomu „pěstování“ nemocí nemusí vůbec docházet na vědomé úrovni. Pacient si zkrátka neuvědomuje, že tu či onu nemoc „potřebuje“. Takže to je jeden aspekt, který (jak jste jistě pochopili), může být zásadní překážkou či oklikou na cestě k našemu uzdravení.

A pak je tu několik dalších. Nehodlám je zde všechny rozebírat, ale směřuji k jednomu konkrétnímu. A tou je osoba lékaře, léčitele, homeopata, terapeuta, zkrátka člověka, kterého si na své cestě k uzdravení z vlastní vůle zvolíme jako průvodce. Každá tato osoba by měla být odborníkem ve svém oboru. Má k tomu jisté vzdělání a penzum praktických zkušeností. Každá z léčebných metod, ať už jde o klasickou medicínu či způsoby, které jsme si zvykli označovat jako alternativu, má svá specifika.

Ráda bych se teď soustředila na konstituční homeopatii. Zásadním předpokladem úspěšné homeopatické léčby je stav, kdy homeopat pacienta pozná, přiblíží se k němu, pochopí a přijme ho bez jakýchkoli předsudků a hodnocení. Na základě toho mu vybere jeden lék, jehož celkový obraz je nejpodobnější stavu pacienta. Ten mu pak doporučí užívat. A věřte, že se o to se každý skutečný homeopat opravdu snaží. Ideální je, když se homeopat dokáže na pacienta podívat co nejobjektivněji. Záměrně netvrdím objektivně, protože tohle na sto procent žádný smrtelník nedokáže. Všichni jsme nějakým způsobem zatížení svými zkušenostmi, pohledy, přístupy, prožitky, názory … Nicméně se můžeme snažit co nejvíce od toho všeho oprostit a maximálně se naladit na pacienta, jeho emoce, energii a informace, které nám poskytuje. Nemám zde na mysli pouze verbální informace. Mnohem cennějším materiálem je komunikace nonverbální.

A teď jsme u druhého pilíře, který v homeopatickém rozhovoru hraje stejně významnou roli jako osobnost homeopata. Ano, hádáte správně. Je totiž velmi důležité, co pacient prozradí, kam až homeopata pustí, jaký je stupeň jeho kompenzace, do jaké míry se ztotožnil se svou životní rolí (svými rolemi) a sebe samotného v tomto procesu a snaze dokonale plnit „své“ role někde zadupal. Nemyslím si, že by většina pacientů záměrně něco zamlčovala, nebo dokonce homeopatovi vědomě lhala. Problém vidím spíš v tom, že pacienti (samozřejmě většinou nevědomě) lžou sami sobě. Oni se přece chtějí léčit, co už toho oběhali, kolik lékařů a terapií vyzkoušeli a pořád nic. Sami těm svým lžím natolik uvěřili, že je považují za pravdu. Co se pak můžete od takového pacienta dovědět? Jasně, můžete se obrátit ke své intuici, znalostem psychologie, zkušenostem … Ale co když narazíte na výjimečně nadaného „herce“? Pak je vám to všechno k ničemu. Zhltnete to i s navijákem a milému pacientovi dáte lék, který bude simillimem nikoli pro něj, ale pro jeho výtečně odehraný herecký part. A to je jen jeden z možných důvodů, proč nebude lék působit, přesněji neudělá to, co se od něj očekává. Může nastat i situace, kdy lék je vybraný správně, ale jeho účinku něco brání (stav může být blokován např. nějakými dlouhodobě užívanými léky, vakcinací, miazmatickým vlivem …).

Tady se zase otevírají minimálně dvě otázky. První je ta, na kterou jsme už narazili výše: „Do jaké míry se chci skutečně vyléčit a do jaké míry jde jen o alibistické divadlo pro moje okolí?“

No a druhou otázkou je vytvoření vztahu absolutní důvěry mezi pacientem a homeopatem (potažmo každým terapeutem), stavu uvolnění, pocitu bezpečí a vzájemného naladění. Do tohoto „koše“ patří i jeden velmi častý a zajímavý jev. Nezřídka se stane, že lék začne působit už v momentě homeopatického rozhovoru. Pacient ještě nemusí dostat lék fyzicky a jeho léčebný proces je už v okamžiku konzultace úspěšně nastartován. Tohle může vzniknout pouze v momentě, kdy pacient a homeopat jsou na „stejné vlnové délce“. Homeopatie působí na principu podobnosti – podobné se léčí podobným. V momentě, kdy homeopat pacienta pochopí a jeho situaci, stav, onemocnění, zranění … si spojí s obrazem příslušného léku, je v podstatě vymalováno. Energie léku s žádoucími „informacemi“ už poletuje kolem a koná svoji práci.

A tady se konečně snad dostanu k jádru. Tohle spojení se nepodaří vždy navázat. Je úplně zbytečné zamýšlet se a pitvat se v tom, čí je to vina. Takové věci se prostě stávají. Můžeme z toho snad jen vyvodit závěr, že tento pacient potřebuje pohled jiného homeopata. Anebo homeopatická léčba není tou správnou součástí jeho životní cesty. K uzdravení potřebuje něco jiného, protože ještě něco podstatného nepochopil, či ve svém životě přehlíží. Tečka.

Neexistuje léčebná metoda, která by dokázala pomoci úplně všem. Homeopatie je schopná pomoci s čímkoli, ale opravdu ne komukoli. Jsou případy, kdy dokázala vyléčit rakovinu, ale také případy, kdy nedokázala hnout s banální rýmou. Jistě chápete, že to není jenom o metodě, jenom o homeopatovi, jenom o léku, ale je to záležitost velmi komplexní a velmi úzce závislá také na člověku, který je léčen.

A jestli vám bude některý homeopat (osteopat, lékař, léčitel …) tvrdit, že vyléčí všechno a všechny, tak vám bohapustě lže. To by musel být Bůh. I když je pravda, že jsou i tací, kteří si na Bohy moc rádi hrají.

Že si občas někdo z pacientů postěžuje, že mu ten nebo ta nepomohli, je naprosto v pořádku. A po výše řečeném je snad i lépe pochopitelné, že takoví budou vždycky. Ale rozhodně není v pořádku, že někdo, kdo zná homeopatii a principy jejího fungování, tohle nechá bez povšimnutí, vysvětlení, komentáře, o který si poněkud arogantní, nekompetentní a jednostranná kritika nespokojené pacientky říká. Ba naopak si ten někdo načechrává své peří a přihřívá své ego. To je zkrátka neprofesionální, nekolegiální a neomluvitelné.

Omlouvám se náhodnému a nezasvěcenému čtenáři, že mu některé souvislosti nejsou dost jasné. Ale věřím, že ti, kteří mě k tomuto článku inspirovali, se v něm jistě najdou.

A taky věřím v Boží mlýny.

Tak tohle jsem fakt musela!

Jana Marušáková