Psychologie budoucnosti

Patříte-li k příznivcům psychiatra, propagátora transpersonální psychologie, autora holotropního dýchání a badatele s bohatými zkušenostmi se změněnými stavy vědomí Stanislava Grofa, doporučuji vaší pozornosti jeho knihu Psychologie budoucnosti (třetí vydání v češtině vyšlo v nakladatelství Argo v r. 2014).

Jedná se o přehledný průřez výsledky jeho celoživotního badání i velmi bohaté praxe. Jednotlivé kapitoly představují základní informace z řady knih, které během svého života vydal sám nebo jako spoluautor. Pokud byste se o jednotlivých tématech chtěli dovědět více, najdete v knize přesné odkazy na jednotlivé publikace.

Níže si dovolím ocitovat část kapitoly, která se zabývá velmi zásadním vlivem porodního traumatu na psychický vývoj lidského jedince.

Perinatální úroveň nevědomí

Jakmile se náš proces hlubinného zážitkového sebezkoumání dostane za hranici vzpomínek z dětství až do období porodu, začneme se setkávat s emocemi a tělesnými pocity nesmírné intenzity, která překoná jakékoli naše dřívější představy o tom, co je z lidského hlediska vůbec možné. Naše zážitky se v této době vyznačují podivnou směsicí témat zrození a smrti, která v sobě zahrnují pocity svíravého a životu nebezpečného omezení a úporného až zoufalého boje o vlastní osvobození a přežití.

Protože existuje úzká souvislost mezi touto oblastí nevědomí a biologickým narozením, pojmenoval jsem ji termínem perinatální. Je to složené slovo řecko-latinského původu, kde předpona peri- značí blízko nebo okolo a natalis znamená týkající se porodu. Tento termín se v lékařství běžně užívá k označení procesů, které bezprostředně předcházejí narození dítěte, jsou s ním spojeny, nebo následují okamžitě po něm. Porodníci tak hovoří o perinatálním krvácení, infekci nebo poškození mozku. Avšak tím, že tradiční lékařství odmítá tvrzení, že by dítě mohlo svůj porod vědomě prožívat a prohlašuje, že tyto vzpomínky nemohou být v paměti uloženy, nemohli jsme se dosud setkat s pojmem perinatální zážitky. Užití výrazu „perinatální“ v souvislosti s vědomím vyplývá z výsledků mého výzkumu a jedná se o zcela nový termín (Grof 1975).

Výrazné zastoupení tematiky narození a smrti v naší nevědomé psýché a jejich těsná provázanost může tradiční psychology a psychiatry překvapovat, neboť je v rozporu s jejich hluboce zakořeněnými názory. Tradiční lékařství vychází z přesvědčení, že psychopatologické následky, a to především neurologické povahy, například mentální retardaci nebo hyperaktivitu, může zapříčinit pouze těžký porod s trvalým poškozením mozkových buněk. Akademická psychiatrie zpravidla popírá možnost, že by biologické narození, ať už během něj dojde k poškození mozkových buněk nebo ne, mělo také silný psychotraumatický dopad. Své tvrzení, že biologické narození je z prožitkového hlediska nevýznamné a že se v paměti neukládá, zdůvodňuje argumentem, že mozková kůra novorozence není ještě plně myelinizovaná, to znamená, že její neurony nejsou zcela pokryty izolačními pochvami látky zvané myelin.

Předpoklad tradičních psychiatrů, že dítě si tyto nesmírně bolestné a tíživé zážitky neuvědomuje a že proces porodu se v paměti mozku neukládá, je v silném rozporu nejen s výsledky klinického výzkumu, ale také odporuje zdravému rozumu a normální logice. Je velice těžké sloučit takový postoj se skutečností, že široce přijímané psychologické a fyziologické teorie kladou důraz na počáteční vztah mezi matkou a dítětem, včetně faktoru vzájemného pouta (bonding) a jemných rozdílů při kojení a výživě. Obraz novorozeněte jako nevědomého a nereagujícího organismu je rovněž v ostrém konfliktu s objemným a neustále rostoucím množstvím publikací, které popisují úžasnou citlivost plodu projevovanou již v průběhu předporodního (prenatálního) období. …

… Míra emočního a fyzického utrpení spojeného s porodem zcela jednoznačně převyšuje míru jakéhokoli postnatálního traumatu z raného věku i dětství, o nichž pojednává psychodynamická literatura, snad s výjimkou extrémních forem tělesného zneužívání. Různé proudy zážitkové psychoterapie nashromáždily dostatek přesvědčivých důkazů o tom, že porod představuje nejhlubší trauma našeho života a představuje událost, jež má obrovský psychospirituální význam. S maximální podrobností sahající až na buněčnou úroveň se uchovává v naší paměti a hluboce ovlivňuje náš psychický vývoj.

Znovuprožívání různých stránek biologického narození může probíhat velmi věrohodně a přesvědčivě a tento proces bývá často přehrán až s fotografickou přesností. Tímto prožitkem mohou procházet i lidé, kteří o svém porodu nemají žádné informace a rovněž postrádají byť jen elementární znalosti z oboru porodnictví. Jsou-li k dispozici náležité porodní záznamy či spolehlivá očitá svědectví, je možné si všechny tyto podrobnosti ověřit. Prostřednictvím přímého zážitku můžeme například zjistit, že jsme na svět přišli koncem pánevním, že při porodu bylo použito kleští nebo že jsme se narodili s pupeční šňůrou ovinutou kolem krku. Můžeme cítit úzkost, zuřivost, fyzickou bolest a prožívat dušení provázející porodní proces, a dokonce i přesně rozeznat typ použitého anestetika. Prožívání porodu bývá často provázeno zaujímáním různých poloh a pohybů těla, rukou a nohou, rovněž i rotacemi, ohýbáním a vychylováním hlavy, které přesně opakují mechanismus určitého druhu porodu. Při znovuprožívání porodu se nám mohou na kůži v místech, kde byly použity kleště nebo kde pupeční šňůra svírala hrdlo, zcela nečekaně objevit modřiny, otoky a jiné vaskulární změny. Tato pozorování nasvědčují, že paměťový záznam porodního traumatu sahá až na buněčnou úroveň.

Úzká souvislost mezi narozením a smrtí projevující se v naší nevědomé psýché je zcela pochopitelná. Odráží skutečnost, že porod představuje potenciální anebo skutečné ohrožení života. Porod brutálním způsobem ukončuje nitroděložní život plodu – jedinec „umírá“ jako vodní organismus a rodí se, jak fyziologicky tak anatomicky, jako jiná forma života přizpůsobená k dýchání vzduchu. Rovněž i samotný průchod porodními cestami představuje náročnou a potenciálně životu nebezpečnou situaci. …

… Vědomé znovuprožívání a integrace porodního traumatu sehrává v procesu zážitkové psychoterapie a sebezkoumání významnou roli. Zážitky vycházející z perinatální úrovně nevědomí se projevují ve čtyřech zážitkových vzorcích charakterizovaných určitými emocemi, tělesnými pocity a symbolickými výjevy. Tyto vzorce úzce souvisejí se zážitky, jimiž plod prochází před začátkem vlastního porodu i v průběhu jeho tří po sobě následujících fází. V každé z těchto fází dítě prožívá konkrétní a typický soubor intenzivních emocí a fyzických vjemů. Tyto zážitky zanechávají v psýché hluboké nevědomé otisky, které významně ovlivňují další život jedince. Tyto čtyři dynamické vzorce působící v hloubi nevědomí označuji termínem bazální perinatální matrice (BMP).

Více hledejte v knize Stanislava Grofa Psychologie budoucnosti.