Proč miminka pláčou

„Slzám dát průchod je vhodné, pláčem se zbavujeme hněvu.“ Publius Ovidius Naso

„Pláč uleví ve strastech.“ Seneca

„Smích a pláč jdou ruku v ruce, jsou součástí jednoho jevu – autentického bytí v pravdě.“ Osho

Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo k pláči.“ Jan Werich

„Slzy jsou pro duši tím, čím je pro tělo mýdlo.“ Židovské přísloví

Jak je z výše uvedených citátů patrné, antičtí klasici i osobnosti moderní doby měli v otázkách pláče jasno. Nevím, jak vám, ale mě z toho jasně vychází, že každý z citovaných si byl vědom hojivého a veskrze pozitivního působení pláče. A také toho, že každá mince má svůj rub i líc, není dne bez noci, světla bez tmy a samozřejmě také smíchu bez pláče.

 

Každopádně je pláč jednou ze základních a nejpřirozenějších reakcí na stres. Působí jako velmi účinný eliminátor stresu. A přiznejme si, že miminka (na rozdíl od nás dospělejších) mají škálu možných stresových reakcí hodně okleštěnou. V podstatě jinak než pláčem neumí dát najevo, že se cítí nějakým způsobem nekomfortně. Z pohledu fyziologie je možno za stres považovat cokoli, co narušuje normální stav těla a průběh fyziologických procesů. Když v těle vše funguje, jak má, tělo je v klidu, neděje se nic mimořádného, pak se naše tělo nachází v tzv. homeostáze. Cokoli, co homeostázu naruší, představuje stres.

 

Stres je vyvolán tzv. stresory, které mohou být v zásadě dvojí povahy:

  • Fyzické (úraz, zranění, hlad, žízeň, kolika, plná plenka, ucpaný nosík …)
  • Psychologické (prenatální nebo porodní trauma, nenavázání pouta s rodiči, narušení pouta či jeho úplné přetržení, nedostatek zájmu, nedostatečná stimulace, ale také naopak přehnaná stimulace, stres rodičů, napětí mezi rodiči, zásadní změny jako narození sourozence, přesazení do nového prostředí …)

 

Větší dítě nebo dospělý člověk má k dispozici řadu možností, jimiž může své stresory zpracovat či dát najevo ostatním.

Miminka reagují na všechny tyto stresory bez výjimky stejně, tedy pláčem.

Když je člověk stresován, dochází k významným změnám v hormonální oblasti. Možná si vybavíte, že v takové situaci tělo vylučuje množství stresových hormonů – zejména adrenalinu a kortizolu. Když v takové situaci vezmete dítě do náruče, pohladíte ho, jemně se ho dotknete, políbíte nebo ho přivinete k prsu, máte velkou šanci dosáhnout vyplavování jiného hormonu – oxytocinu. Ten je někdy nazýván hormonem lásky a štěstí a má velkou šanci vytlačit z hlavních rolí hormony stresové.

 

Nemálo z vás si jistě vzpomene na své dětství. A řekla bych, že většina z toho zasutého šuplíku, který v některých případech nabyde až podoby třinácté komnaty, vytáhne vzpomínky typu: „Nebreč, to se nehodí.“ „Nedělej ostudu a okamžitě přestaň řvát.“ „Takto se podle tebe chová slušně vychované dítě?“ „Nechej si to na doma, až tě nikdo nebude slyšet a nebude se na tebe muset dívat.“ Nebo naopak: „Jen si klidně řvi, na mě to stejně neplatí. Ničeho tím nedosáhneš!“ Když jsem se sama jako dítě dostala do situace, kdy moje slzy „neposlouchaly“ a rozhodly se opustit narychlo slzné kanálky, opakovaně jsem od otce slýchala: „Jen breč, míň vyčůráš!“ (On tedy použil trošku jiný výraz, ale to se mi do článku o miminkách moc nehodí.) Troufám si odhadnout, že většina z nás tohle (nebo něco podobného) určitě už někdy zaslechla. Společným jmenovatelem všech těchto situací je snaha o potlačení pláče (a tím vlastně projevených emocí a důležitého mechanismu pro zpracování stresu), což pro naše celkové zdraví představuje medvědí službu. Ano, není problém se tomu naučit, ovládnout se, přijmout vzorce a programy, které jsou z hlediska těch, jež dbají o naše vychování, žádoucí a přijatelné. Ale za jakou cenu?! Za cenu potlačení vlastní přirozenosti, za cenu skrývání emocí až po úplnou neschopnost jejich projevení a citový chlad, za cenu nezpracovaného a do hloubky zatlačeného stresu.

 

U miminek, na něž se tady soustředíme, to zpočátku takto nefunguje – naštěstí. Jsou ještě málo náchylné k potlačení. Ale když budeme my, jejich vychovatelé a pečovatelé, v tom potlačování dlouhodobě důslední, dosáhneme svého, což může být často v naprostém rozporu se zachováním emočního a duševního zdraví dítěte.

 

Takže je myslím na místě pochopit a přijmout fakt, že když dítě pláče, je nějakým způsobem stresováno.Co na tom, že sousedovic Jiříček výská a může se radostí zbláznit, když zaslechne z reproduktorů techno? Když vaše dítě v podobné situaci pláče, není cimprlich, není zhýčkané ani rozmazlené, prostě tuhle situaci, tyhle zvuky nedává, stresují ho, a tak to dá najevo svým pláčem. Tato modelová situace může mít tisíce variant. Úkolem nás, rodičů, prarodičů a dalších pečujících osob je naučit se dítěti naslouchat, přijmout ho, být mu nablízku, kdykoli pláče, dát mu najevo, že jsme s ním, máme ho rádi bez výhrad, i když se teď necítí zrovna dobře. A že respektujeme a přijímáme i jeho pláč. Samozřejmě v případech, kdy je stresor zjevný a nám už známý, není nic jednoduššího než ho eliminovat.

 

Důležité je také pohlédnout na celou problematiku optikou rodiče. Velmi totiž záleží na tom, co si přinesl s sebou ze svého dětství a mládí. Schopnosti rodičů utěšovat dítě a zvládnout jejich pláč totiž hodně souvisí s tím, jak byli oni sami ve svém dětství utěšováni, chráněni a respektováni. Matky, které v dětství strádaly nedostatkem péče, pozornosti a láskyplných projevů, mívají s pláčem svých miminek velký problém, neumějí na něj adekvátně reagovat, propadají zoufalství, pocitu vlastní neschopnosti a nezřídka obrovskému vzteku. Ten buď ventilují před dítětem nebo „úspěšně“ potlačí. Těžko říci, která z těchto variant je „zdravější“.

 

Za každé situace, i když náš maličký potomek nemá zrovna svůj den, bychom neměli zapomínat, že dítě je obrovský dar a požehnání a také náš velký učitel. A jako učitel přišlo do našeho života, aby nám mimo jiné pomohlo zvládnout lekce, které jsme sami v minulosti „prokaučovali“. A většinou ty svoje veledůležité role zvládají mistrovsky. Je na nás, jestli pochopíme, poučíme se, přehodíme výhybku, anebo pojedeme ve starých zajetých kolejích a budeme zarputile naplňovat přežité a nefunkční programy.

 

Problematika dětského pláče a vzteku by si jistě zasloužila více prostoru. Zájemcům o toto závažné a diskutabilní téma mohu vřele mohu doporučit knihu Slzy raného dětství od Alethy Solterové, anebo web PhDr. Evy Labusové, konkrétně pak článek Skály v přílivu, nebo uzlíky nervů?http://www.evalabusova.cz/preklady/skaly.php

Jak se objednat?

606 656 289, 702 042 323