Případ „cestovní zácpy“

Vím, že si tímto příspěvkem tak trochu koleduji o to, aby mě skeptici označili za definitivně ztracený případ, přesto jdu do toho. Ostatně nejde ani tak o můj názor či postoj, jako spíš o bezděčné resumé hlavní hrdinky příběhu. A vím, že vůbec nejsem alibistická (to pro případ, že by mě na to někdo chtěl šťavnatým komentářem upozornit). 😉

V rámci prázdninových aktivit jsem měla možnost přednášet na velmi zajímavé akci. Šlo o skupinu lidí bez omezení věku, vesměs manželské a partnerské dvojice, které se rozhodly část prázdnin strávit uprostřed lesů, vod a strání ve skautské stanové základně. Jedná se o projekt s mnohaletou tradicí, jehož účastníci si lebedí v lůně přírody a současně se v tomto povznášejícím prostředí snaží posunout, vzdělat, pracovat na sobě, rozšiřovat si obzory. A tak jsem se i já se svojí spíše besedou než přednáškou o homeopatii a tkáňových solích velmi ráda stala součástí jejich nabitého programu.

Mezi posluchači převládali takoví, kteří neměli o homeopatii nejmenší představu. Musela jsem to vzít zeširoka. Čtyři hodiny, na nichž jsme se s organizátory dohodli, velmi rychle uběhly. Posluchači byli aktivní, víc než pozorní a zdravě zvídaví. Během přednášení a besedování jsem si je malinko typovala. Asi nějaká deformace. 😉 Přijde mi na takových akcích důležité navázat (nejen) oční kontakt. Velmi se snažím nefixovat se na jednoho dva lidi. Ale znáte to, vždycky se najde někdo, kdo vaše oči táhne a pozornost poutá víc než ostatní. Vždycky se objeví někdo, kdo stále přikyvuje, projevuje nadšení, z něhož je patrné, že souhlasí s každým slovem, že mu čtete myšlenky, mluvíte mu z duše, říkáte přesně to, co chtěl a potřeboval slyšet. Takových posluchačů si každý přednášející asi přeje mít většinu (pokud tedy není tak trochu masochista či rebel, který si libuje v tom, že to těm druhým vytmaví, že je utluče argumenty a přivede je k prozření, amen). Ale protože rovnováha musí být, potřebujeme i jinak naladěné publikum.

Do této kategorie z mého pohledu spadala paní asi sedmdesátiletá. Působila velmi nesměle, zakřiknutě a hlavně nedůvěřivě. Sledovala každé moje slovo a poctivě si dělala poznámky. Za celou dobu ani náznak úsměvu, souhlasu, přitakání. V očích zvláštní směsice pochybovačných a rozpačitých otazníků. Za celou dobu nepromluvila, na nic se nezeptala, seděla jako pěna. Po ukončení diskuse se na mě obrátilo pár lidí s prosbou či dotazem. Paní se hned po uzavření debaty rychle vytratila. Vzápětí se objevila a trpělivě vyčkávala, až ruch kolem mne ustane. Pak se ke mně přitočila a pečlivě hlídajíc, aby její slova nedolehla k nepovolaným uším, vznesla svůj dotaz. Přitom nesměle otevřela do té doby pevně sevřenou dlaň, ve které se zaleskla lahvička z tmavého skla. Na ní jsem po nasazení optiky mohla číst nápis Ambra – g 30C. Skoro šeptem mi prozradila, že dlouhá léta trpí tzv. cestovní zácpou, že má zkrátka problém s vykonáním velké potřeby kdekoli mimo domov. Že tento lék jí doporučila a opatřila neteř, ale paní zapomněla dávkování. Chtěla tedy využít příležitosti a zeptat se. Ujistila jsem se: „ A vy máte aktuálně onen problém?“ Paní s lehkým úsměvem (prvním, který jsem u ní za ty čtyři hodiny zaznamenala) odvětila: „Právě že né! Je to divné, ale začala jsem tu lahvičku nosit stále u sebe a teď jsem mimo domov, ještě jsem si nevzala ani kuličku, protože jsem nevěděla jak, a ten problém vůbec nenastal. Poprvé v takové situaci za strašně dlouhou dobu. Nevím, co si o tom mám myslet. Jinak jsem vůbec nic neměnila. Kdyby mi to nepřišlo až tak neuvěřitelné, řekla bych, že na mě působí už jen ta lahvička!“ Opětovala jsem její úsměv a ujistila ji, že pokud momentálně nemá příslušné symptomy, není třeba kuličky užívat. Pro případ potřeby jsem jí doporučila dávkování.

Závěrem jen pro úplnost a osvěžení paměti připomenu pár základních charakteristik tohoto „mořského léku“, který vedle akutního použití (nejen na zácpu) najde uplatnění i jako konstituční celkový lék. Ambra grisea je lék živočišného původu, jehož výchozí substancí je zpočátku nevábně vyhlížející a neméně nevábně „vonící“ produkt zažívání vorvaňů, který vzniká v jejich střevě. Ten postupem času mění svůj vzhled, barvu i vůni. Ambra je tak dodnes, i přes pokrok v syntetické výrobě parfémů, velmi ceněna právě v kosmetickém průmyslu.

Pro lidi, kteří se nacházejí v obraze tohoto léku, je typická stydlivost, plachost, pocity trapnosti, rozpačitost, problémy při kontaktu s cizími lidmi, a obzvláště pokud jsou nuceni vystupovat na veřejnosti (červenání, zakoktávání, třes rukou, nadměrné pocení …). Obrovským problémem je pro ně cokoli, co se týká naprosto běžných fyzických lidských potřeb (smrkání, jídlo, vylučování – močení, stolice …). Divíte se, že je pak člověk na nejlepší cestě přivodit si „cestovní zácpu“? Když je zácpa, není problém se všemi „nechutnostmi“ kolem vyprazdňování. 🙁  Lidé v obraze Ambry mají o sobě zpravidla velmi nízké mínění, s čímž souvisí jejich obrovská vztahovačnost – protože jsou úplně nemožní, ostatní lidé se posměšně baví docela určitě právě o nich, kritizují je a vysmívají se právě jim. Takový člověk na sebe nechce nijak upozorňovat, trpí pocitem, že nikam nezapadá, i když by tam chtěl velmi patřit. Odmítá mluvit o problémech a choulostivých tématech.

Níže uvádím několik rubrik, v nichž tento lék objevíme. Některé z nich se mi vybavily i při pozorování pacientky se zácpou.

SPOLEČNOST, odpor k, odpor k usmívajícím se tvářím;

SMÍCH, odpor k;

NESMĚJE SE, nikdy;

PODEZÍRAVÝ, strach ze společnosti;

PLACHOST, ve společnosti;

PLACHOST, vystoupení na veřejnosti;

KONVERZACE, odpor k;

NEVRAŽIVOST.

Přeju vám zdravé zažívání i vylučování.