Případ Androctonus

(Z praxe australského lékaře a homeopata Philipa Baileyho)

Žena 38 let

Popis případu:

Trpí strachem z návštěvy otce – vždycky se při té situaci vztekne, vztek cítí v solar plexu

Bojí se konfrontace a toho, že to otec nezvládne

Je to nádherná žena

Z výpovědi pacientky:

„Cítím se jako ztracené dítě uvnitř vulkánu. Můj otec je slabý, nežiji s ním od 13 let, pracoval celý týden, vracel se domů unavený. Nechci a chci se s ním vidět, miluji ho. V dětství mě učili, abych nedělala potíže.

Stále mám pocit, že mně něco v něčem brání. Často mě sžírá vztek. Je mnohem snadnější obviňovat než se ponořit do zoufalství. Jsem sžíraná strachem a vztekem. Každá maličkost mi vadí, cítím se napjatá, netrpělivá.

Uvnitř mě je malá holčička s množstvím strachu a bolesti a myslí si, že ji může někdo zachránit.

V noci jsem často jako dítě nespala a bála jsem se, jako bych byla v domě plném mrtvých spících lidí, cítila jsem se jako dobytek, který vedou na porážku (velmi temné, extrémní vyjádření).

Škola mě ubíjela, „zabíjela“, umrtvovala.

Porod mého bratra byl těžký a neřekli mi, jak se mu vede. Myslela jsem, že umírá. Plížila jsem se v noci po chodbách a poslouchala jsem, jestli rodina dýchá, abych se ujistila, zda ještě žijí.

Moji rodiče byli slabí, já jsem musela být silná.

Od 7 let jsem měla sebevražedné sklony, rodiče mě nedokázali ochránit. Když jsem matku žádala o pomoc, řekla mi, že jsem hysterka, věci dramatizuji, jsem sobecká, černá díra.

Cítím zranění celého světa, zranění se netýká jenom mě.

Přišla jsem o své mazlíčky, zvířata.

Byla jsem nejstarší ze 4 dětí. Byla jsem hodné dítě, trpělivé, které se dokáže dobře vyjadřovat, můj bratr se hodně předváděl a strhával na sebe pozornost. Hodně jsem četla o efektivní komunikaci, četla jsem všechny knížky o efektivní komunikaci, které maminka nechávala ležet po domě, byl jsem ohleduplná, chytrá, pomáhající.

Byla jsem vždycky pravdomluvná, poslouchala jsem, uvažovala jsem o věcech, pomáhala jsem. Matka se mnou zacházela pohrdavě (dcera jí potom vracela).

Každý, komu jsem věřila, mě zklamal.

Nemám žádný pořádný vztah – chci všechno nebo nic.

Nenacházím společnou řeč s lidmi kolem sebe, nikdo mě nechápe, ani lidé, kteří trpěli skutečnou depresí (rozlišuje skutečnou depresi od jakési pseudodeprese, protože bagatelizuje deprese ostatních lidí, většina má deprese, které nedosahují úrovně jejích depresí).

Jsem zlomená, sama, v bolesti a paralyzovaná, cítím, že jediný, kdo mi může pomoci, jsem já sama. Neexistuje žádná naděje, žádná pomoc, žádné spojení s ostatními lidmi.

Vždycky se cítím ohrožená, dokážu to skrýt, ale strach vyjde na povrch, když to nejméně čekám.

Cítím se jako chycená v pasti, napadají mě. Něco na mě útočí, jsem paralyzovaná (stále mluví o hrozných věcech, které se jí staly, ale není schopna říci nic konkrétního, na nic si nepamatuje – úroveň bludu ve vyjádřeních, že je neustále v ohrožení, že je úplně sama).

Můj mozek se úplně změnil v reakci na něco, co mě překvapilo, zastrašilo, ohrozilo, ublížilo mi. Mám strach, protože se mi neustále vracejí bolestné, děsivé věci. Moje nervy jsou roztříštěné, rozervané, jako by mě někdo mučil.

Vidím věci z perspektivy života a smrti, smrt je všudypřítomná.

Nesmím plýtvat časem, jsem velmi nervózní, bojím se, že ztratím věci a lidi, které miluji (strach ze ztráty).

Cítím se, jako bych byla jediný člověk na planetě, který přežil totální destrukci, zničení Země. Pokud se odstřihnu od té bolesti, tak zemřu.

Mám strach z nožů, mám strach, že se říznu, někdy to udělám schválně, aby to ulevilo tomu strašnému tlaku uvnitř. Zaměření na fyzickou bolest uleví mojí bolesti psychické, vnitřní rozrušení se dostane ven. Je to jako libido, je to tak silné, že to nedokážu ovládnout, mám pocit, že když se odříznu od té bolesti, tak zemřu.

Moje realita je úplně jiná, než by měl svět být.

V práci jsem dostala záchvat paniky – musela jsem ukázat svou slabost, byla jsem pak naštvaná sama na sebe, že jsem projevila svoji slabost. Měla jsem obavu, že se mi ostatní budou smát, budou si mě dobírat, zkolabování přece není přípustné.

Nevěřím svým smyslům a mám pocit, že ani mé tělo není reálné.

Hodně silně a často pohrdám sama sebou.

Když jsem sama, vidím hluboký smysl všeho, když jsem s lidmi, vidím konec věcí, všechno jednou skončí, nedokážu si vytvořit žádný vztah ke každodennímu životu. Vidím ty konce, vidím lidi denně umírat, vím toho příliš mnoho, ostatní o tom nemají ani zdání, co nosím v sobě.

Cítím vlny bolesti, jak mě omývají, dokážu snést jakkoli velkou bolest (blud, že je nezničitelný, nesmrtelný).

Mám pocit, že jsem v pustině.

Chtěla bych mít s lidmi lepší vztahy, ráda si od nich udržuji patřičný fyzický odstup – tak se dá ještě něco předstírat.“

„Máte nějaký partnerský vztah?“

Odpovědí byl nejdříve podivný smích.

„Zkoušela jsem domluvit si schůzku (a zase ten smích), ale kdyby někdo věděl, co je uvnitř mě, nikdo by se mnou nemohl vydržet (ironie, sarkasmus).

Večer se bojím jít spát, spím se sekerou pod postelí. Vždy jeden den v týdnu si beru volno, abych si odpočala od té nekonečné kontroly, abych znovu nezkolabovala a neukazovala před svými kolegy tu slabost. Mé staré vzpomínky mi připadají jako film, jako by nebyly moje. Velmi často zažívám pocit bezcennosti.

Mívám také pocit, že jsem omotána ostnatým drátem. Zkouším ublížit sama sobě, jsem sama sobě v patách, kvůli své nedokonalosti.

Nedokážu změnit vesmír, abych zabránila jeho destrukci.

Cítím bolest světa a úplně mě to mučí.

Postavila jsem si svůj vlastní svět, v němž žiju.

Jsem moc dobrá v napodobování. Naučila jsem se, jak získat práci, jak se spřátelit, jak se chovat normálně podle ostatních, všechno je to ale faleš, napodobování, předstírání – jen díky tomu neječím, ovládám se. Kdybych nepředstírala, musela bych ječet (podobně to mají malé děti, autisté a mimozemšťani).

Jsem opravdově oddělená od lidského druhu díky mojí schopnosti sdělovat své vnitřní stavy.

Jsem analytická.

Můj vnitřní stav nelze projevit.

Moje mysl je oddělená od těla.

Mám pocit, že jsem rozervaná, tažená na různé strany, natažená až na samou hranici, život je utrpení (pláče).

V břiše cítím hořkost, zármutek, hněv, mám strach, že bude hůř.

Věci jsou obklopeny prázdnotou, jsem v malinké loďce na obrovském oceánu, mám pocit prázdnoty – tohle nemohu přijmout, vnímám to jako ohrožení.“

„Vnímala jste někdy něco podobného pozitivně?“ „Ne!“

„Existuje něco, co vás těší, baví, při čem se odreagujete?“

„Velmi mě baví divadlo, jsem v tom dost dobrá, mezi ochotníky jsem dostala hlavní roli. Vlastně jsem tady oceňována za to, že něco hraju, to mi jde. Nebaví mě to další kolem toho. Ostatní se po představení těší na posezení, dobře se baví, já ale hned mizím.

Funguji dvěma odlišnými způsoby – v jednom z nich jsem „normální“, chovám se a funguji podle představ ostatních, podle toho, co je normální pro ostatní.

Uvědomuji si, že jsem tou jednou osobou už tisíce let, má to hluboký smysl, jsem velmi stará a nic mě nezničí.“

Fyzické problémy pacientky:

vyrážka na podzim a v zimě na rukách

praskliny na kůži, z nichž něco vytéká

opakovaně vymknuté pravé rameno

migréna v době, kdy má volno z práce

hypoglykémie

nadýmání

omdlévání, třes

drobné akné na obličeji (není téměř vidět)

Lék: Androctonus 10M – kontrola po 3 týdnech: „Teď trochu víc žiju ve svém těle (pacientka má velmi dobré vyjadřovací schopnosti, pracuje s knihami, sama píše), jsem víc v kontaktu s emocemi. Na počátku léčby jsem se hrozně rozčilovala, teď se více ovládám, víc si svůj hněv uvědomuji. Mám pocit, že se za mnou někdo plíží, mám pocit, že jsem v pasti, chci uniknout, být v klidu, aby mě nikdo nepoznal. Mám pocit, že mám odhalená záda. Včera jsem se probudila v panice, moje matka a nevlastní otec se rozvádějí. Záměrně jsem se pořezala a pila jsem hodně vína.“ Pacientka při první kontrole podala velmi smíšený obraz. Pozitivní je, že více žije ve svém těle a je více v kontaktu s emocemi. Na začátku sledujeme prudké zhoršení vzteku, to se normalizovalo, další pocity jsou stále negativní. Předpis: žádný lék.

Další kontrola po 6 týdnech – návštěva otce proběhla v pořádku, má radostné pocity z aktivit v divadle, má pocit, že je lépe napojená. Cítí emoce postavy, kterou hraje, i rozhovor s homeopatem je jí příjemnější, uvědomuje si, že se otvírá a že to není příznak slabosti. „Dřív jsem chtěla a musela všechno zvládat sama a neukazovat slabost.“ U této kontroly sledujeme viditelné zlepšení na úrovni psychiky.

Kontrola za další 2 měsíce – lépe se dostává ke zdrojům, které jí pomáhají. Má pocit větší jasnosti. Měla problémy se zažíváním – nadýmání. Na pleti má podle jejího tvrzení spoustu skvrn (nejsou vidět) – návratný symptom. Říká: „Vyházela jsem spoustu starých a zbytečných věcí. Lépe cítím sama sebe, svoje já. Užila jsem si příjemné setkání se svým bratrem.“

Poznámka: Komentáře a vysvětlivky vložené do výpovědi pacientky jsou barevně odlišené.

(Zdroj: přednáška Philipa Baileyho  12. – 13. 3. 2016 v Praze)