Prázdninová lékárnička v akci

Občas přemýšlím, čím jsem si to zasloužila, že osud zkouší moji bdělost a připravenost velmi často na vlastních rodinných příslušnících a s železnou pravidelností měrou vrchovatou v období, kdy všichni toužíme po klidu, odpočinku, relaxaci a příjemných zážitcích. Asi jsme nějak jako rodina nastavení víc adrenalinově či co? Ani letošní první krátká dovolená nebyla výjimkou. Naštěstí vše dobře skončilo – všichni přežili.

Letos jsme se rozhodli pro krátkou generálku na dovolenou s naší nejbližší rodinou, tj. s manželovými dětmi, jejich rodinami a našimi syny s jejich partnerkami. Naše výprava do Velkých Karlovic tedy čítala celkem 13 členů. Nehodlám zde spekulovat o zmíněné číslovce. Sice se nějaké drobné vady na kráse vyskytly, jinak by nebylo moc o čem na tomto místě psát, ale jako celek se výlet víc než vydařil a všichni byli ve finále nadšení a spokojení, aspoň se tak vyjadřovali a tvářili. 😉 Když budu vycházet v upřímnosti dětí, tak snad za všechny výmluvně vše shrnul do jedné věty u poslední snídaně vnuk Jeník: „Dědo, proč tu nezůstaneme na celé prázdniny?“

Zdenda, manželův syn (39), dorazil na dovolenou s nohou jako balón. Přijeli o dvě hoďky později, ale to nás, ostatní účastníky zájezdu, nechávalo chladnými. Známe svoje lidi. My už jsme za sebou měli nedělní oběd, kávičku, vyřízené ubytování na recepci a přenášeli zavazadla. V ten okamžik naše zraky padly na povědomý vůz opozdilců. Podivné bylo už to, že řídila snacha Jituška. Ale nejdřív jsme si mysleli, že Zdenda někde dlouho hrál do noci a pak něco popil, takže se báli, že by nadýchal. Vysvětlení se nám dostalo vzápětí. V pátek hrál s dětmi fotbal a něco ho bodlo. Včelu, vosu i sršně vyloučili. Mají na vedlejším pozemku koně, a tak si myslíme, že to byla nějaká agresivní moucha, možná bodalka stájová. Jituška mu dávala Apis, ledovali a lokálně něčím potírali. Celkově byl zesláblý, bez jiskry, bylo mu šoufl, úleva po Apisu jen minimální. Už v tu neděli se dostavila i horečka. Vyslovila jsem názor, že už podle všeho nejde o lokální záležitost a že už má příznaky sepse. Uvažovala jsem o Pyrogeniu nebo Baptisii. Říkali, že to bude ok. Že mu Jituška dá Mercurius, že už mu jednu dávku dala a zdál se jí po něm lepší. S tím v neděli odkráčeli. V pondělí už nedorazil ani na snídani, otok se zvětšil, byl rudý, místo bylo horké a měl horečku. Řekli si sami o Belladonnu (snacha už řadu let léčí homeopaticky sebe i rodinu a zná, co a jak komu funguje). Po několika dávkách lepší, k večeři se už přišoural, nicméně noha byla oteklá shora zhruba od úrovně kotníku až po prsty. Vypadalo to komicky. Jako když nafouknete lékařské rukavice bez prstů.

Manžel (otec postiženého) začal panikařit a nabízel mu odvoz na pohotovost. Zdenda odvoz do zdravotnického zařízení zavrhl a prokázal notnou dávku odvahy, když se rozhodl osud své dolní končetiny vložit do rukou své ženy a macechy. Z večeře si pro každý případ odnesli Baptisii 200C. A na tu skutečně došlo. Stav se v noci výrazně zhoršil, noha bolela, otok se snad ještě zvětšil, noha byla úplně horká, rudá a u maroda se střídala zimnice s horečkou. Dali Baptisii – 1 dávku. Po ní spal jako zabitý a když snacha během noci kontrolovala pohmatem teplotu končetiny, zjistila, že horkost je pryč.

Ráno se vzbudil s otokem sotva rozpoznatelným, bolest pryč, horečka pryč, zarudnutí pryč, obrovská chuť k jídlu. U snídaně tudíž byli opravdu výjimečně dřív než my a pacient vyjádřil svoji vděčnost slovy: „Tak ty víš, co funguje, a necháš mě tu zbytečně trápit?“ Tentýž den odpoledne už hrál hodinu tenis, byl s námi na turistické vycházce a dvě hodiny dováděl v bazénu.

Divokou noc jsme ovšem prožili i my, usínající o pár budov dále. Náš vnuk Tane, který za námi přijel po dvou letech z jižní polokoule, se rozhodl, že ze své zdravotní indispozice, kterou nám ozvláštnil pobyt ve stejném místě před oněmi lety (tehdy to byly neštovice), udělá tradici. V pondělí večer jsme uléhali všichni v této části resortu ve stavu plného zdraví. Kolem jedné hodiny po půlnoci nás s mužem vzbudil řev pronikající k nám ze sousedního pokoje. Nejdřív nás napadlo, že vnuka vyděsila nějaká noční můra a že ho maminka brzy uklidní. Když křik plný děsu a hrůzy neutichal ani po notné chvíli, ba naopak se stupňoval, rozhodli jsme se zaklepat. Dcera nám vysvětlila, že malý spadl z postele, dle všeho se lekl a teď není k utišení. Po několika málo minutách se k nezvyklému a intenzivnímu pláči přidal nepříjemný kašel. Jeho zvuk jsem velmi dobře znala od mladšího syna, který trpěl na opakované laryngitidy. Je to přesně ten typ kašle, který rve uši a každé matce vytvoří velmi nepříjemný až úzkostný pocit v srdeční krajině. Šílený suchý kokrhavý kašel doprovázený dušností se stupňoval. Vytáhla jsem Aconitum a společnými silami se nám podařilo do malého dostat pár kuliček. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat, i když byla poněkud jiná, než jsem si představovala. Na lžičku jsem připravila Spongii, kterou jsem plánovala podat na kašel po zklidnění, které běžně v takových stavech po Aconitu následuje. Protože chtěl malý smrkat, dcera se natáhla pro kapesník a lžičku s homeopatiky odložila na noční stolek. Při prudkém pohybu se mu podařilo lék doslova smést ze stolu.

A protože náhody neexistují, záhy jsme měly pochopit, že na tento lék teď není prostor. Taneho opanoval takový záchvat vzteku, že to bychom musely být úplně mimo, abychom nepoznaly, o jaký lék si tímto říká. Vyděšený křik a pláč se rázem změnil v nekontrolovatelné výbuchy vzteku a agresivity. Kopal, propínal se, odstrkoval nás, nenechal na sebe sáhnout, nic nechtěl, žádný lék si nevezme. Je zřejmé, že tyto aktivity neprospěly ani jeho kašli a mírné dušnosti. Chamomilla 30C nasypána na lžičku. Přistoupily jsme na jeho hru, neobracely jsme se na něj a bavily jsme se spolu. Dostalo se mi informace, že v ranějším dětství několikrát laryngitidu prodělal (má za sebou i černý kašel), ale takto vzteklý nikdy nebyl. Vždycky pomáhalo pevné objetí a pasivní pohyb – chování, houpání, chození. Po nemalém úsilí se nám podařilo lék propašovat. Během několika málo minut (3 – 4) se z rozzuřené šelmy stal poklidný beránek a vzápětí vysílením klidně usnul. Do rána už nezakašlal. Ráno se vzbudil v dobrém rozmaru, plánoval (a taky uskutečnil) řadu aktivit: hned po snídani bazén, vycházka …. Unavil nás všechny. Jedinou památkou na noční zážitek byl mírně ochraptělý hlas. O den později, kdy jsme se vraceli domů, už mluvil úplně normálně a celou cestu nezavřel pusu. 🙂

V úterý odpoledne muž a tři z jeho čtyř dětí dali tenisovou čtyřhru (včetně ještě noc předtím polomrtvého poštípaného Zdendy). Manžel hrál s naším benjamínkem Lukim a při jednom hodně vydařeném, a tudíž razantním podání ho plnou silou, samozřejmě nechtěně (aspoň doufám), zasáhl zezadu do hlavy. Rána to byla fakt festovní, už podle zvuku soudě (dělaly jsme se snachou diváky), Luki šel okamžitě do kolen. Vystartovala jsem pro lékárničku. Došlo na Arnicu 200C.  Zápas normálně dohrál, žádná bolest, žádná modřina. A žije! Teď, když to sepisuji, dole něco vříská u fotbalu.

Chápu, že to někomu může znít jako výplod bujné fantazie. Všichni, kdo jednou zažili, co homeopatie dokáže, to už berou jako rutinu, a když si trochu zafandím taky třeba jako „literaturu faktu“.

Přeju všem čtenářům, příznivcům homeopatie a nakonec i skeptikům bezpečné a zdravé prázdniny.