Pohádka o princezně Achultet
V jednom malebném království žili byli královští rodiče. V zemi byl mír, lidé měli práci a za ni náležitou odměnu, pole byla úrodná, řeky a rybníky plné ryb a lesy skýtaly množství zvěře, plodů i bylinek. Všichni tu byli šťastní a spokojení. K úplnému ráji na zemi panu králi a jeho krásné a milé ženě chyběla jen maličkost – potomek. Dlouho po dítěti marně toužili, až jejich modlitby byly konečně vyslyšeny. Narodila se drobounká, ale rozkošná princezna, které rodiče dali jméno Achultet.
To bylo slávy! Na slavné křtiny se sjeli urození i obyčejní lidé z širokého dalekého okolí. Všichni přáli princezničce jen to nejlepší. A jak to v pohádkách bývá, nad kolébkou se postupně sklonily také tři sudičky. První princezně předpověděla, že bude krásná, milá a vzdělaná a bude milovat všechna zvířátka. Z druhé sudičky se však vyklubala zlá a zhrzená královnina sestra a ta ve věštbě pokračovala:
„Bude sice krásná i vzdělaná, bude milovat všechna zvířata, ale na svou matku nikdy láskyplně nepohlédne.“
Naštěstí ještě zbývalo třetí proroctví. Třetí sudička, aby beznadějnou věštbu zmírnila, pronesla:
„Na každou bolístku na světě má příroda svůj lék. I vy ho najdete, když budete trpěliví a pokorní. A pak všechny potíže pominou a královská maminka bude odměněna tím nejkrásnějším pohledem a úsměvem na světě.“
A jak se dalo čekat, slova věštby se začala brzy naplňovat. Jako nejsilnější se ukázala věštba zlé sudičky. Maminka by pro své dítě udělala první poslední. Věnovala jí veškerou možnou péči, ale princeznička její projevy citů nijak neopětovala. Kolik nocí královna proplakala, jak byla smutná, když sledovala ženy ze svého království, jejichž kojené děti u prsu zbožně a spokojeně hleděly do očí svých maminek. Tohle královna neznala. Její vytoužená dcerka neprospívala, mléko v sobě neudržela a velmi chřadla. Jedinou chvilku štěstí královna zažívala, když své děťátko sledovala v kočárku na zahradě. Když kolem poletovali ptáčci a pobíhala všelijaká zvířecí havěť, princezničce se rozzářila očka a v těch vzácných krátkých chvilkách se na její tvářičce objevil i náznak jemného úsměvu.
Jednoho dne, když už to s princeznou bylo vážně moc zlé, královští rodiče povolali všechny možné mastičkáře, zaříkávače, báby kořenářky, zkrátka všechny, kdo by mohli něco vědět o jediném zázračném léku. Nikdo nedokázal poradit, nikdo neslyšel o bylině, která by byla schopná princeznu uzdravit.
Když už byli opravdu bezradní, dorazila do království tajemná babička. Nikdo ji neznal a nikdy neviděl. Vyžádala si soukromé sezení u královny. Když spolu osaměly, skoro neslyšně zašeptala:
„Jsem stará kořenářka. Znám tvoje trápení a také vím, jak se toho prokletí zbavit. Na to, jak stoná tvoje holčička, existuje jediný lék. Lék, který dokáže stejnou nemoc vyvolat, ji dokáže ve velmi jemné dávce také vyléčit. Ta zlá sudička neudělala nic jiného, než tvoji dcerku během pronášení věštby odvarem z této byliny potřela. Rostlinka se jmenuje Aethusa a bohužel ji ona sudička v celé zemi zaklela a rostlinka tu přestala růst. Než to ale učinila, sama tinkturu nanesla na cukrové kuličky a ty dobře schovala.“
„A jak se dá to prokletí zrušit a moji dcerku uzdravit, když ta bylinka není nikde k nalezení?“
„Stačí, když se sama vypravíš do hlubokého lesa, kde v polorozpadlé chýši přebývá tvoje sestra. Kdysi v minulosti ses na ní dopustila křivdy a ona se ti takto mstí. Když budeš pokorná, odprosíš ji a pozveš ji zpět na zámek, určitě ráda pomůže.“
V královně rozhovor vyvolal nepříjemné a hluboko zasuté vzpomínky. Nechtěla o své sestře už nikdy slyšet, nicméně láska ke svojí jediné dceři byla nad všechny křivdy a sváry minulosti. Pochopila, že cesta ke šťastnému životu a zdraví dcerky vede jen přes pokoru, odpuštění a smíření, a tak slov staré babky uposlechla. Překousla svoji pýchu a hrdost a zavrženou sestru vyhledala. Pokorně se jí omluvila a přivedla ji zpět na zámek.
A s ní přišla do království také zázračná cukrová kulička, která vrátila zdraví malé princezně a radost do srdcí královských rodičů i všech dvořanů. Od těch dob zněl královstvím stále častěji zvonivý dívčí smích a královna se nemohla nasytit dcerčiných láskyplných pohledů. Zlá kletba tak byla zlomena a všude v blízkosti lidských obydlí začala hojně vyrůstat ona „zázračná“ bylinka, aby už žádná maminka v budoucnu nemusela zažívat podobná muka jako zdejší královna.
Dodatek:
Rozhodně nehodlám teď ani v budoucnu lézt do zelí Boženě Němcové či Karlu Čapkovi. K sepsání jednoduchého pohádkového příběhu mě inspirovaly dva případy z praxe – jeden starší, druhý relativně čerstvý. Chystám je pro vás jako další příspěvek na mém blogu. V obou případech zaúřadovala právě Aethusa cynapium a oba jsou nádherným příkladem toho, že zázraky se občas dějí. A zázraky a pohádky k sobě patří jako slunce a den.
A kdyby vám náhodou vrtalo hlavou to trošku krkolomné a hodně cizokrajně znějící jméno princezny, zkuste si je přečíst pozpátku. ?