Ničeho nelitujme

Na letošní dovolenou jsem do zavazadla přibalila knížku B. N. Kaufmana Ničeho nelitujme s podtitulem Může být umírání dobrodružstvím? Jedná se nejen o příběh hledání a nacházení cesty k sobě mezi synem a jeho otcem umírajícím na rakovinu. A nemohu udělat víc ani méně, než tento titul vřele doporučit! Níže cituji krátký úryvek, který jsem si dovolila přeložit ze slovenské verze do češtiny.

„ … Stále si vytváříme přesvědčení o lidech – o jejich myšlenkách, pocitech, motivacích, záměrech – často založené na spekulacích, jako bychom mohli číst jejich myšlenky. Potom vynášíme soudy – o sobě navzájem nebo o událostech kolem nás. Na to však používáme každý svoje vlastní normy nebo hodnotové žebříčky, naše posuzování zakládáme na našich vlastních konkrétních přesvědčeních. Takto se patriot u jednoho stává teroristou u druhého. Když jsem žil s tebou jako tvůj syn, nikdy jsem si neuvědomil, že jsem si neustále o tobě vytvářel nějaká přesvědčení. Předpokládal jsem, že všechno, co jsem si myslel, bylo platné, skutečné. Necítil jsem sebemenší potřebu tyto závěry zpochybňovat, a tak jsem se uzavřel – vybral jsem si cestu nespokojenosti a strachu. To jsi mi nedělal ty. To jsem si dělal já sám.

Podívej, Api, když převezmu veškerou zodpovědnost za bláznovství ve své hlavě, pak přestávám být obětí. Rád věřím tomu, že mám možnost výběru; rád věřím tomu, že jsem tuto možnost měl vždy. Když lékaři diagnostikovali Rauna jako autistického a zaostalého, poukazovali na toho jedinečného chlapce a nazývali našeho syna tragédií. Ještě stále mi zní v uších ozvěna těch slov přes vzdálenost více jak pětadvaceti následujících let. Ale my se Samahrií jsme se drželi toho, co jsme vyučovali, a vytvořili jsme si na našeho syna úplně jiný, a především optimistický pohled. Zvolili jsme si (ano, my jsme si zvolili) vnímat ho jako výjimečnou lidskou bytost, která do našeho života vnáší nový rozměr. Byl to „vymyšlený“ pohled, ale vymyšlený pro naději a příležitost. …“