Historie chřipky a její homeopatické léčby
V článku o Oscillococcinu (zde) jsem se zmínila mj. o tom, že jednou z jeho indikací je stav, kdy symptomy počínající akutní nemoci jsou nevyhraněné, lidově řečeno nemastné neslané. V projevech nemocného nenacházíme nic vyloženě jedinečného, zvláštního, specifického, něco, co by nás na první pohled udeřilo do očí a odkázalo na přesnější lék.
Dnes bych se ráda věnovala situaci opačné, kdy symptomy nápadně připomínají obraz některého z „chřipkových“ léků. Uvozovky jsou víc než na místě, protože léky, na něž hodlám odkazovat, budou stejně dobře fungovat na jakékoli jiné virové (a potažmo i bakteriální) onemocnění.
V homeopatických kruzích je všeobecně známo, že nepředepisujeme lék na základě diagnózy, ale vycházíme z projevů nemoci (symptomů), přičemž jsou pro nás důležité rovněž modality (čím se pacient zhoršuje či zlepšuje) a konkomitanty (přidružené symptomy). A také bych ráda lehce oprášila pojem genus epidemicus. Než se k tomuto jádru dostanu, dovolím si malý exkurz do historie onemocnění, které jsme si zvykli označovat jako chřipka (v medicínské terminologii influenza).
S největší pravděpodobností se chřipka vyskytovala už za časů Hippokratových (5. – 4. st. př. n. l.), nicméně první prokazatelné zmínky o chřipkových epidemiích pocházejí až z let 827 – 1510 našeho letopočtu. V tomto roce (1510) také propukla první podchycená pandemie chřipky. V době Samuela Hahnemanna se chřipkové epidemie vyskytovaly sporadicky a byly vždy lokálně omezené (např. v letech 1781, 1788, 1803). Zajímavostí je, že sám Hahnemann zemřel v roce 1843 na protrahovanou bronchitidu uprostřed chřipkové epidemie. Dá se tedy spekulovat, že toto onemocnění si zakladatel homeopatie „uhnal“ jako druhotnou infekci nasednuvší na původní chřipku. Doposud největší chřipkovou ranou byla bezesporu tzv. španělská chřipka (1918/19), která má na svědomí více lidských životů než celá první světová válka (uvádí se, že onemocnělo mezi 20 – 40% obyvatel a chřipce podlehlo 5% veškeré světové populace). Nehodlám zde unavovat dlouhosáhlým výčtem dalších chřipkových epidemií a pandemií, nicméně po tu první světovou jsem se aspoň zhruba prokousat potřebovala.
V současnosti totiž existuje několik řetězců chřipkových virů, jež jsou většinou odvozeny právě od virů, které způsobily chřipkovou epidemii v roce 1918 (španělská chřipka). Tyto virové řetězce v průběhu doby mutují. Vnikají do buněk a tam se rozmnoží. Naprostá většina popsaných virů není životaschopná bez hostitelské buňky, nemohou se samy o sobě množit, nemají vlastní metabolismus. Často při své replikaci v hostitelské buňce dělají „chybu“, a proto zmutují. Jsou velmi variabilní. Imunita, kterou po prodělání nemoci získáme, je sice doživotní, ale protože příští rok virus zmutuje, nejsme vůči němu plně rezistentní, nicméně onemocnění už u nás nebude probíhat tak dramaticky. Když ale zmutuje výrazněji, např. tím, že projde přes organismus svých přirozených hostitelů – ptáci (zejména vodní ptáci), prasata (2009 – prasečí chřipka propuknuvší původně v Mexiku), může být průběh nemoci mnohem závažnější. Tento drobný exkurz do života původců chřipky jsem zařadila hlavně proto, aby bylo patrné, z jakého důvodu nemůže být očkování proti chřipce skutečně efektivní. To by výrobci vakcín museli být jasnovidci, aby úplně přesně odhadli, která varianta již existujícího chřipkového řetězce bude v dané sezóně „frčet“. A jak bylo naznačeno, může zmutovat natolik, že bude úplně jiný, než již známé a popsané chřipkové řetězce.
A tady v boji proti chřipkovým onemocněním nastupuje hlavní benefit homeopatie. Z homeopatického pohledu není totiž virus (ani žádný jiný mikroorganismus) skutečnou příčinou nemoci. Tu spatřujeme v narušení životní síly, které vytvoří oslabený terén, na němž se pak virus může náležitě vyřádit. Žádné homeopatikum není schopné zabít virus (ani jiné „původce“ nemoci). Rozhodně ne ve smyslu přímé „fyzické“ likvidace. Homeopatický lék působí na vyladění organismu, chcete-li obnovení životní síly (dynamis), která stimuluje samoléčebné síly organismu. Také proto při správné volbě léku dochází velmi často k naplnění sloganu: „Tam kde už je duše, tělo ještě kluše.“ Převedeno do prozaičtější podoby je tím myšleno, že pacient se začne subjektivně cítit lépe, mnohem lépe zvládá diskomfort spojený s nemocí. Zde pak vzniká jedna záludnost. Řada pacientů nabyde dojmu, že když se cítí lépe, mohou fungovat v normálním režimu. To je ale hluboký omyl. Je třeba dodržet rozumnou dobu (nelze konkretizovat, časové rozpětí je značně individuální) klidového režimu a nezkracovat dobu léčení oproti konvenční léčbě. Tady by někdo mohl namítnout, že v tom případě to je úplně jedno, jestli budu polykat alopatické léky nebo cumlat cukrové kuličky. Další omyl. Stačí snad připomenout, že homeopatické léky nemohou mít žádné vedlejší účinky v tom smyslu, jak je známe u léků alopatických, a navíc není smyslem jejich podávání pouze potlačit symptomy onemocnění, což ve svých příbalových letácích a reklamních sloganech hlásá řada výrobců konvenčních protichřipkových léků.
A nyní už ke konkrétním lékům, jež připadají v úvahu při léčbě chřipky. Když si v repertoriu Complete zadáte rubriku Clinical – influenza, vyvalí se na vás celkem 218 léků. Takovým prvním sítem může být stupeň, v němž daný lék v rubrice vystupuje. Ty ve čtvrtém a třetím stupni budou mít hodně vysokou ambici a také pravděpodobnost uspět v boji o post genus epidemicus (vysvětlení níže). A současně za sebou mají většinou historii často a úspěšně používaných léků při boji s danou infekcí. Což ovšem neznamená, že by podobnou roli nemohl sehrát jakýkoli jiný lék v této rubrice uvedený. Při zvládání potíží, jež se objevily po chřipkovém onemocnění, nám může být prospěšný některý z léků, které objevíme v rubrice Generalities – influenza; after.
Velmi vysoko se v rubrice Clinical – influenza objevují také léky Belladonna, Aconitum (oba ve 4. stupni) a Capmhora (ve 3. stupni). Podle Willa Taylora zde tyto léky z dnešního pohledu nemají své místo, pokud jde o možnost opravdu účinně chřipku bezezbytku vyléčit. Domnívá se, že nesplňují základní charakteristiky chřipky, protože nemají ve svém obraze remitentní průběh, je u nich obrovská intenzita, rychlý nástup, vyznačují se jednofázovostí a náhlostí symptomů. U Camphory je problém jinde. Ve své době ji na léčbu chřipky doporučoval sám Hahnemann. Připomeňme si ovšem, co bylo popsáno výše, a sice že v jeho současnosti byly chřipkové epidemie velmi zřídkavým jevem. Navíc tento lék působil pouze paliativně, a aby byla léčba alespoň částečně úspěšná, musel se podávat v často opakovaných dávkách, rozpuštěný ve vodě za současného zvyšování potence. Pak byl průběh nemoci mírnější a pacient snášel vše lépe. Naproti tomu např. Nux vomica v jedné homeopatické dávce nemoc často vyléčí do několika hodin. Další léky specificky pro chřipku Hahnemann neuvádí, mj. také proto, že během jeho života po dobu 40 let žádná významnější epidemie chřipky v Evropě neproběhla.
Skutečně nemá význam zde všechny léky vypisovat. Nicméně si zde dovolím ocitovat zkušenost homeopata s mnohaletou praxí Willa Taylora. Vyjádřil se v tom smyslu, že níže uvedené léky dle jeho názoru a zkušenosti jsou schopny pokrýt 90% všech chřipkových stavů.
Léky při rozvinutých specifických symptomech: Arsenicum album, Bryonia, Gelsemium, Nux vomica, Rhus toxicodendron, Sanguinaria canadensis, Eupatorium perfoliatum, Spigelia, Arnica, Baptisia, Sticta pulmonaria.
Léky po chřipce (často při komplikacích chřipky jako bronchitidy, pneumonie): Antimonium tartaricum, Carbo vegetabilis, Causticum, Phosphorus, Pulsatilla, Sanguinaria canadensis, Tuberculinum avis.
Z menších léků (přesněji z léků, které k těm obecně známým chřipkovým rozhodně nepatří) stojí za zmínku Scuttelaria lateriflora. Najdeme u něj totiž řadu symptomů bolesti hlavy i potíží nervového systému velmi podobných jako u Gelsemia. K typickým symptomům u obou léků patří mj. časté močení během bolesti hlavy (u Gelsemia nastává po vymočení úleva, alespoň dočasná, u Scuttelarie nikoli). Louis Klein představil několik případů úspěšné léčby chronického únavového syndromu tímto lékem. Stav pacientů, který byl totožný s obrazem Scuttelarie, se většinou rozvinul po prodělaném chřipkovém onemocnění (DD: Influenzinum, Oscillococcinum) nebo sinusitidě potlačené antibiotiky.
A ještě slibovaný „genus epidemicus“. Jedná se o lék, který v případě epidemie chřipky (potažmo jakékoli jiné infekční nemoci), bude zabírat a povede k vyléčení u většiny nemocných. Abychom pochopili konkrétní povahu aktuálně probíhající epidemie, musíme logicky získat vzorek více pacientů, přičemž si všímáme speciálně rysů a symptomů, které se u více pacientů opakovaně objeví a přitom se odlišují od běžných a typických projevů chřipky. Tak budeme na nejlepší cestě k odhalení genus epidemicus.
Jak hledal genus epidemicus Will Taylor? Jeho dobrodružný a lehce hazardní experiment se týkal chřipkové epidemie v Americe v sezóně 2013/2014. Nejdříve onemocněla Willova vnučka. Trápil ji spastický kašel, neví, co chce a nedá pokoj, dokud to nedostane, byla velmi rozmarná, podrážděná, objevil se i nažloutlý výtok z nosu. Lékem, který jí pomohl, byla Chamomilla. Pak onemocněl syn a jeho partnerka a také samotný Will a jeho žena. Sám se rozhodl, že se nebude léčit, aby na sobě vyjasnil genus epidemicus. Léčil pouze rodinu. Synovi dal Eupatorium, pak mu postupně podal Nux vomicu a Sanguinarii – vše bez úspěchu. Zjistil, že tempo nemoci je pomalé, než se u něj naplno rozvinul stav, trvalo to tři dny: den první – mírný výtok z nosu, trošku ucpaný nos, dráždění a lechtání v krku, kašel, který se zhoršoval, pocit, že se potřebujete vykašlat, ale nic nevycházelo, mírná zimomřivost; ve druhém dni potíže narůstaly – spastický kašel, střídání pocitů chladu a horka – rychlé střídání, změny každou hodinu, vše zhoršené jakoukoli námahou, přikrývky a teplá koupel ulevovaly; třetí den všechno horší, velmi silná bolest hlavy – všichni měli ostrou nebo tupou bolest za očima, vyzařující do celé hlavy různými směry, bolest hlavy se zhoršovala námahou a pohybem, neschopnost cokoli dělat, zlepšení horkým vlhkým obkladem na hlavu; čtvrtý den už byl nemocný pouze Will (všichni ostatní dostali homeopatický lék a jejich potíže rychle ustoupily) – velmi silné pocení, zimnice, horkost a silné pocení, po pocení se ulevilo, bolest hlavy a vše ostatní odeznělo a pak to začalo znovu – pak už si konečně vzal genus epidemicus – při repetorizaci vyšly Silicea, Sepia a Gelsemium – lékem bylo Gelsemium – funguje i jako profylaxe, u některých bylo třeba nejdříve podat Nux vomicu – podrážděnost, ucpaný nos, světlá tekoucí rýma (pokud nemoc přejde do bronchitidy, bude nemocný s největší pravděpodobností potřebovat Sanguinarii).
Doporučení na závěr: před sezónou dovybavit domácí lékárničky. Jelikož jde většinou o známé léky uplatnitelné i v mnoha dalších indikacích, doufám, že vás ten nákup nezruinuje, protože jich jistě už většinu stejně máte.
V textu byly použity údaje ze semináře Willa Taylora v Praze (leden 2014).
Foto: moreinterest.org