A zase to očkování

Svého času jsem se zařekla, že téma očkování už opustím a nebudu se k němu vracet. Vyjadřovala jsem se k němu v minulosti nezřídka na sociálních sítích i na svém blogu. Pak už jsem jen podepisovala různé petice na podporu dobrovolnosti v otázkách očkování. Předsevzetí mi vydrželo poměrně dlouho, bezmála dva roky. Když už ale čtete slova titulku, je vám jasné, že slibu, který jsem dala sama sobě, asi nedostojím.

Několikrát jsem toto nutkání potlačila, protože je to pro mě téma velmi citlivé a bolavé. Bohužel vzhledem ke klientele v homeopatické poradně se asi nikdy od této problematiky definitivně neodstřihnu. Jeden takový čerstvý případ mě znovu donutil vylézt z ulity.

Začnu trošku zeširoka. Své syny jsem porodila na začátku 90. let. Tehdy jsem měla v porovnání s dnešními mladými rodiči situaci v otázkách očkování velmi ulehčenou tím, že o vakcinaci se nediskutovalo. Nikoho to ani nenapadlo a pokud ano, ke mně ani lidem v mém okolí se to nedostalo. Internet, resp. sociální sítě byly v plenkách. Nikdo nepochyboval o tom, že očkováním chráníme svoje děti před řadou zákeřných nemocí. Pravda, mohla jsem zostražitět a zapochybovat v okamžiku, kdy dětská lékařka těsně předtím, než mě s mladším synem nechala hospitalizovat, prohlásila: „To vypadá jako černý kašel. Ale on přece nemůže mít černý kašel, když byl proti němu minulý týden očkovaný už druhou dávkou (tehdy vakcína DTP – záškrt, tetanus, černý kašel, dnes je toto očkování součástí tzv. hexavakcíny)!“ Byl to černý kašel. A se vší parádou, žádný lehký průběh. Celá situace se tehdy zkomplikovala alergickou reakcí na intravenózně podaná antibiotika. Syn kašlal tak, až se dusil a stav se dlouho nelepšil. Vážně jsem zažívala neskutečná muka a úzkostné obavy o jeho život. Nakonec to přežil, ale od této doby trpěl na opakované laryngitidy. Časté respirační infekty se táhly až do nástupu na základní školu. Do školky jsem ho dávala ve čtyřech letech a po necelém půlroce jeho pobytu v dětském kolektivu a mém působení v zaměstnání jsem musela syna ze školky vzít a znovu s ním zůstat doma, protože jsem byla stále na paragrafu.

Bohužel jsem tehdy neprohlédla a o smyslu očkování jsem stále nijak významně nepochybovala. Pochybnosti, jež se postupně měnily ve skálopevné přesvědčení o tom, že vakcíny zdaleka nejsou tak bezpečné a neškodné, jak je nám mainstreamem prezentováno, se dostavily o hodně později. V době, kdy synové dospěli, já jsem se rekvalifikovala, studovala jsem homeopatii a ve stejné době si ke mně našly cestu publikace MUDr. Ludmily Elekové, profesorky Anny Strunecké, MUDr. Tomáše Lebenharta a řady dalších českých i zahraničních odborníků, kteří se nebáli veřejně poukázat na četná úskalí vakcinace a k tomuto tématu vydali řadu publikací. Většinou nejde o žádné dedukce a teorie, ale o zkušenosti získané v praxi, která jim přinesla řadu konkrétních pacientů poškozených očkováním.

Ve stejné době jsem začala pátrat ve vlastní rodině. Měla jsem totiž bratra s mentálním postižením a epilepsií. A protože se nic podobného v naší rodinné anamnéze v minulosti nevyskytlo, začal ve mně ve světle nových poznatků ohledně vakcinace hlodat červík pochybnosti a podezření. Bratr se narodil jako úplně zdravé miminko. První epileptický záchvat se u něj objevil ve třech měsících věku. Maminka měla ve svých dokladech schované i naše staré očkovací průkazy. Podle záznamů v nich nebyl problém zjistit, že počátek jeho potíží se kryje s dobou, kdy dostal vakcínu DTP. Kromě dg. epilepsie se začal zpomalovat ve vývoji a z tohoto světa odešel ve dvaceti s mentálními schopnostmi tříletého dítěte. Řeknete si: „Je to smutné, ale může to být náhoda.“ A budete mít pravdu. Pokud se vám tedy ty „náhody“ nezačnou tak nějak nekontrolovatelně kupit.

Nejstarší (dnes patnáctiletý) manželův vnuk po jedné z dávek hexavakcíny přestal navazovat oční kontakt a objevily se u něj i další symptomy typické pro PAS (poruchy autistického spektra). Dnes žije s nálepkou Aspergerův syndrom. Mladší (dnes třináctiletý) vnuk ve věku jednoho roku opět po dávce hexy málem zemřel. Úplně se mu „zbláznila“ krev, musel dostat náplavu trombocytů. Do té doby naprosto zdravé miminko, které nemělo díky dlouhému kojení ani rýmu, pak bylo věčně nemocné. Když snacha při propouštění z nemocnice trvala na tom, aby bylo do zdravotní dokumentace zaneseno, že jde o následek očkování, zdravotnický personál to odmítl.

Suma sumárum: máme tady na předešlých řádcích tři případy, kdy po vakcíně došlo jen v naší rodině k zásadním negativním změnám ve zdravotním stavu dětských pacientů a jeden případ, kdy pacient krátce po vakcinaci onemocněl v plné síle nemocí, proti které byl očkován.

Takže ve světle těchto okolností se myslím nemůže nikdo divit, že jsem k přínosům očkování skeptická. Tolik můj osobní postoj podložený zkušenostmi z rodiny.

S podobnými zkušenostmi se však bohužel potkávám i v praxi homeopata. Našla si ke mně, podobně jako k mým kolegům, cestu řada klientů, jejichž děti byly poškozené vakcinací. V naprosté většině případů se opakuje stále základní model: první dítě mělo po očkování nežádoucí účinky, a tak rodiče ve většině případů hledají cesty, jak vakcinaci svých dalších potomků posunout do vyššího věku či jakkoli jinak eliminovat tyto NÚ. Chtějí zkrátka očkovat bezpečněji. Ve valné většině to nejsou úplní odmítači očkování, a to ze dvou hlavních důvodů:

• Mají strach z nemocí, proti nimž se očkuje, a svým způsobem věří, že je očkování ochrání.
• O užitečnosti očkování mají řadu pochybností, nicméně si nehodlají komplikovat život, nechtějí bojovat s větrnými mlýny a potřebují děti umístit do školky, poslat na letní tábor, školu v přírodě apod.

Každého z těchto rodičů plně respektuji, nevnucuji svůj názor a snažím se pomoci tak, aby to odpovídalo jejich představě.

A teď se tedy konečně dostávám k nejčerstvějšímu konkrétnímu případu, který mě lehce nadzvedl ze židle a přesvědčil, že o tomto by se mělo vědět, mluvit a řešit to.

Minulý týden mě v poradně navštívila mladá žena. Přišla rozebrat svoje zdravotní problémy. Během konzultace jsme narazily na situaci, kterou aktuálně řeší a která jí na klidu a psychické pohodě nepřidá. Když byla se svým druhým dítětem (nyní desetitýdenním chlapečkem) na preventivní kontrole u pediatra, lékařka naplánovala příští návštěvu na začátek července, kdy malému bude chybět ještě více než týden do ukončeného třetího měsíce věku. Současně oznámila, že chlapeček dostane první dávku „hexy“. A v ten moment nastal tanec. Zmíněná maminka měla totiž zkušenost se starší dcerkou, která po očkování měla NÚ a byla v jednom kuse nahromadě. Tehdy se začala o očkování zevrubně zajímat a vytvořila si trošku jinou představu stran očkovacího kalendáře. Při svém studiu totiž zjistila, že za kontraindikaci očkování lze mj. považovat autoimunitní onemocnění některého z rodičů (což je případ otce dítěte) a také nefyziologický porod (chlapec se narodil císařským řezem). Přesto nechce očkování úplně odmítnout, vyjádřila jen přání první dávku vakcíny odsunout alespoň do 6 měsíců věku a ráda by si opatřila na vlastní náklady pětivalentní vakcínu, bude-li to možné (hexa bez hepatitidy B). Lékařka úplně změnila tón hlasu, přešla do bojovného módu, začala na rodiče promlouvat zvýšeným hlasem s nepřehlédnutelným náznakem nadřazenosti, výhrůžek a výčitek, jací jsou to nezodpovědní rodiče, kteří hazardují se zdravím dítěte a ohrožují ho na životě zvláště dnes v době zuřícího covidu.

Když slyším podobné příběhy, nedokáže mě to nechat netečnou. Stále si říkám, že lékaři (a pediatři zvlášť) snad určitě vědí, že u tříměsíčního miminka není dotvořená hematoencefalická bariéra. To zjednodušeně řečeno znamená, že cokoli se dostane do krve, pronikne přímo do nezralého nervového systému a může mít pro citlivého jedince fatální následky. Netvrdím, že je to tak ve všech případech, ale když se zamyslíme nad tímto konkrétním případem, jsou zde hned tři varovné signály nabádající k opatrnosti při vakcinaci:

• NÚ očkování u staršího sourozence
• Nefyziologický porod (císařský řez)
• Autoimunitní onemocnění otce

Pokud jde o nebezpečí pro nervový systém, nemusí být tím nejvíce ohrožujícím faktorem oslabené či usmrcené patogeny, ale tzv. přídatné látky, jež jsou součástí „vakcinačního koktejlu“, zejména hliník, resp. jeho soli.

Další věcí, kterou snad lékaři musí také vědět, je fakt, že každé očkování má vyvolat tvorbu protilátek. Očkování totiž obchází TH₁ imunitu a cílí na tvorbu protilátek – to je jeho smyslem. To znamená, že stimuluje TH₂ imunitu, což vede k oslabení TH₁ imunity. Tady máme mj. vysvětlení, proč jsou naočkované děti paradoxně náchylnější na různé infekce. Vlastně u nich dochází k oslabení oné první linie (slizniční, bariérové imunity).

A tady mě ve vztahu k našemu případu zaráží argumentace paní doktorky, která vlastně tvrdila, že nenaočkované dítě (rozuměj nenaočkované šestivalentní vakcínou – záškrt, tetanus, černý kašel, haemophilus influenzae B, hepatitida B, dětská obrna) je vystaveno většímu nebezpečí nákazy covidem (potažmo jinou virovou či bakteriální nákazou) než to zaočkované. Z výše popsaného plyne, že tohle je spekulace, ne-li přímo čirý nesmysl. Je to vlastně přesně naopak. Dítě může být sice chráněno proti nemocem, jež jsou součástí vakcíny (může, ale nemusí, viz. výše popsaný případ mého syna), nicméně k původcům ostatních nemocí bude určitě nějaký čas po očkování vnímavější. Příčinou je to, že v těchto případech potřebujeme silnou imunitu slizniční, která je po očkování snížená.

Možná by bylo závěrem vhodné položit si otázku: „Kdo v tomto konkrétním případě ohrožuje zdraví dítěte více – z mého pohledu velmi zodpovědní rodiče, nebo ortodoxní lékařka nepřihlížející k jednoznačným kontraindikacím časné vakcinace, k individualitě svých pacientů a jejich specifickým potřebám?“

Tématu bezpečnějšího očkování jsem se na svém blogu věnovala v článku Prevence před prevencí?Zajímáte-li se o toto téma, můžete nahlédnout.

https://homeopatharmonie.cz/blog/prevence-pred-prevenci/